25 let na trhu autoopravárenství

(Ne)známá práce diagnostika

Pokračování článku najdete v časopisu AutoEXPERT 1+2/2020

<POZOR! Toto neni Liga mistru diagnostiky, ale samostatny cllanek na jine tema>

 

Na aktuální téma

Marketing

 

Text: Jakub Mejzlík

Foto: archiv společnosti Auto MERCIA a.s. a redakce

 

(Ne)známá práce diagnostika <zavorka nemusi byt, ale prosim Ne nejak zvýraznit>

 

Jméno Jakuba Mejzlíka máte určitě neodmyslitelně spojené s jeho vysoce odbornými diagnostickými články. Tentokrát toto téma vůbec nezazní. Článek je totiž nejen o lidech, kteří tuto práci dělají, tedy o autodiagnosticích, ale také o tom, jaká jej jejich pozice v autoservisech či jaké mají začínající diagnostici možnosti.

 

Původně jsem vůbec na netechnické téma nechtěl psát a je to výjimka, ale čím dál častěji se setkávám s názory, že mnoho lidí, kteří pracují v autoservisech, nemá potřebné znalosti a navíc nedělají svoji práci tak, jak by měli. Setkávám se s takovými názory u zástupců výrobců automobilů, servisní techniky i při rozhovorech s kolegy z jiných servisů.

 

Lidé nejsou

Vůbec nejpalčivěji se tento problém projevuje při hledání nových potenciálních pracovníků autoservisů mezi absolventy. Neustále se dokola omílá názor, že současní mladí lidé, kteří vycházejí ze škol, nechtějí pracovat, mají přehnané nároky a školy je špatně připravují do praxe. Ano, na každém z toho je něco pravdy, ale na straně škol a jejich absolventů je jenom polovina celého problému. Ta druhá polovina je právě v praxi, právě u nás, kteří v autoopravárenství pracujeme, a velice úzce to souvisí s problémem, o kterém píšu výše. Dokonce bych řekl, že se to spolu i kryje. Přemýšlím tedy, proč to tak je. Proč se píše a říká, že mnoho lidí v servisech nemá dostatečné znalosti, a je tomu opravdu tak? A proč je takový problém dostat do servisů absolventy? Opravdu je o ně taková nouze?

 

V první řadě je potřeba si uvědomit, že automobilová technika prodělala v posledních letech obrovský vývoj, který se stále zrychluje a posouvá kupředu raketovým tempem. Auta se od základu změnila. Dosavadní technologie, známé desítky let, byly v některých případech kompletně přepracovány a nové technologie, jako je autonomní řízení, asistenční systémy, on-line infoteiment a konektivita nebo elektromobilita, které jsou v moderních autech běžně implementovány, byly ještě před pár lety z říše sci-fi. Je pak logické, že s rozvojem takovýchto systémů v oblasti automobilové techniky je nutné, aby existovali odborníci, kteří budou schopní na takových autech diagnostikovat závady a budou schopní takové systémy opravovat, tedy autodiagnostici.

 

Výrobci vozidel to dobře vědí. Předepisují svým servisním partnerům, aby takovou pozici ve svých dílnách měli, požadují, aby jejich diagnostici měli potřebné vzdělání a samotná školení i nabízejí. Potřebná technická školení pro diagnostiky jsou samozřejmě k dispozici i od jiných poskytovatelů i pro neznačkové servisy.

 

Kdo se v tom má vyznat?

V některých servisech to tak skutečně funguje a pak to je v pořádku, ale ve spoustě servisů je realita úplně jiná. Majitelé a vedoucí servisů nepřikládají těmto skutečnostem žádnou důležitost. Pozice diagnostika bývá obsazována lidmi, kteří možná neznají ani Ohmův zákon, a na školení se jezdí, pouze když jsou povinná, a o nějakém dalším vzdělávání lidí v takových servisech vůbec není řeči.

 

Vzpomínám si, když jsem se nedávno účastnil konference, kde byly prezentovány možnosti řešení závad konkrétních systémů. Při té příležitosti byly uvedeny oscilogramy signálů snímačů otáček klikové a vačkové hřídele a jejich vzájemné postavení. Troufnu si tvrdit, že znalost takového měření by měla patřit k základům každého autodiagnostika. Během prezentace tohoto měření na konferenci, o které píši, prohlásil jeden z jejích účastníků: „No to by mě teda zajímalo, kdo by tohle u nás v servisu dokázal změřit.“

 

Další příklad: Rovněž nedávno jsem byl na jiné akci, kde byly představovány komponenty pro elektromobilitu a rovněž jeden z účastníků prohlásil: „No to jsem zvědavý, až to uvidí chlapi u nás v servisu. Ti vůbec nebudou vědět, co s tím.“

 

Vždycky mě dost zamrzí, když slyším, že někdo takhle nahlíží na svoje kolegy nebo podřízené, a nemyslím si, že by to byla jejich chyba.

 

Éra „univerzálních“ mechaniků končí

Chyba je podle mého názoru ve špatném systémovém nastavení v těchto servisech. A tímto se dostáváme k první otázce, kterou si pokládám výše: „Proč se píše a říká, že mnoho lidí v servisech nemá dostatečné znalosti, a je tomu opravdu tak?“ Podle mého názoru tomu tak úplně není a tvrzení je poněkud vytržené z kontextu. Je potřeba si uvědomit, že práce, která spadá do kompetencí a odbornosti autodiagnostika, je poměrně dost odlišná od práce klasického automechanika a rovněž odborné znalosti a dovednosti obou jsou odlišné.

 

Uvědomte a přiznejte si, že doba, kdy existovali univerzální automechanici, kteří běžně prováděli mechanické opravy, a pokud bylo potřeba, udělali i nějakou tu diagnostiku a obsáhli tak celé auto, je dávno minulostí. Zatímco automechanik, jak už název napovídá, se zabývá opravami mechanických součástí vozidel, případně jejich údržbou, autodiagnostik se zabývá zjišťováním závad a analýzami elektrických, elektronických a řídicích systémů vozidel, případně jejich opravami a nastavováním. Servisy dělají velikou chybu, když tato dvě řemesla míchají do jednoho. Spousta věcí se samozřejmě v práci obou prolíná a souvisí spolu, ale musí být transparentně určeno, kdo má jakou pozici a té se má věnovat ve většině případů.

 

V mnoha servisech se na toto nebere zřetel, žádného skutečného autodiagnostika nemají a od automechaniků se očekává, že budou běžně zastávat i práci diagnostiků, což je v dnešní době nereálné a do budoucna už vůbec. Není tedy problém v tom, že by automechanici svoji práci neuměli nebo ji dělali špatně. Svoji, tedy mechanickou práci dělají v drtivé většině správně.

 

Znám několik servisů, kde své diagnostiky mají. Ti pak mají celou problematiku diagnostiky, elektriky a elektronických řídicích systémů ve svých servisech na starosti, vzdělávají se a mnohdy se na takové specialisty, respektive jejich servisy obrací i konkurence, když se jim nedaří nalézt závadu. Takových autodiagnostiků, potažmo takových autoservisů je ale velice málo. Proč je jich ale tak málo? Diagnostici v těchto servisech jsou lidé, kteří se na tyto pozice dostali vlastní pílí, učením a trpělivostí. Každopádně ať už se vypracovali z automechaniků s praxí, nebo přišli rovnou ze školy, téměř vždy šlo o jejich vlastní iniciativu stát se diagnostikem. Samotné servisy však většinou ve skutečnosti žádné diagnostiky neshánějí.

 

Potřebujete diagnostika?

Ruku na srdce, vážení kolegové. Když píšete inzerát na nabídku práce ve vašem servisu nebo když na toto téma s někým mluvíte, jaké lidi vlastně sháníte a jakou práci jim chcete nabídnout? Většina vedoucích a majitelů servisů říká: „No jo, my bychom potřebovali někoho na tu elektroniku, někoho, kdo by uměl tu diagnostiku. Je toho čím dál víc.“ Když se pak ale podívám na jejich web, tak tam visí nabídka práce: Automechanik, popis činnosti: Opravy a údržba automobilů… To si dost protiřečí. Univerzální mechanici už dneska neexistují, jak jsem již zmiňoval, ale do povědomí servisů se to zatím nedostalo a z toho pak vznikají ony názory, že servisy neumějí svoji práci.

 

Co vlastně dělá autodiagnostik?

Automechanici jsou samozřejmě v servisech velice důležití. Jsou to lidé, kteří musejí být šikovní, precizní a jejich práce je a vždycky bude nenahraditelná. Je však potřeba, aby kromě šikovných mechaniků začaly servisy cílit i na lidi s předpoklady pro práci diagnostika. Ti nemusejí být ani tolik zruční jako mechanici, ale za to by měli mít dobré znalosti elektrotechniky a automobilové techniky a být schopni se neustále vzdělávat a reagovat na nové technologie, které budou stále přicházet. Důležitým předpokladem autodiagnostika je také schopnost logicky uvažovat k cílevědomé analýze systémů a odhalování jejich závad.

 

Často také slýchám: „No ale kde mám takového diagnostika vzít. Vždyť když je někdo dobrý, tak ho drží tam, kde je, a ti mladí kluci po škole nic neumí.“ Na obojím možná něco pravdy je, ale zkuste se podívat na nabídky práce velkých výrobců v automobilovém průmyslu, ať už to jsou samotné automobilky, nebo jejich dodavatelé, na jaké cílí lidi. Nabízejí spoustu pracovních míst pro lidi se středoškolským technickým vzděláním na pozice techniků pro různé zkoušky, analýzy, testování a měření automobilových systémů a komponent při jejich vývoji a nasazování do výroby. Kdyby na takové lidi cílily i servisy, jistě by bylo diagnostiků mnohem více.

 

Problém je také v tom, že mnoho lidí se zájmem o práci ve vývojové dílně některého z výrobců automobilů nebo jejich dodavatelů ani neví, že by pro ně byla třeba i práce diagnostika v autoservisu. Povědomí o skutečné práci autodiagnostiků prostě obecně chybí u odborné i laické veřejnosti. Vím sám moc dobře, jak je těžké sehnat nového diagnostika mezi absolventy škol. Lidí se zájmem je sice málo, ale jsou, a najdou se i takoví, kteří mají zájem i velké nadšení. Bohužel po nástupu do praxe bývá často toto nadšení z již zmíněných důvodů udupáno. Tito mladí lidé pak v lepším případě zůstanou v servisech jako automechanici, v horším pak odcházejí úplně do jiného oboru.

 

Realita v autoservisu

Běžnou praxí v mnoha servisech je také stav, kdy v servisu skutečný diagnostik je, vzdělává se, snaží se, odhaluje složité závady, ale jeho kolegům je to úplně jedno. Jeho vedoucí ho eviduje jako řadového mechanika a bere to tak, že jako někdo umí třeba naplnit klimatizaci nebo seřídit geometrii, tak tenhle to prostě „umí s tím počítačem.“

 

A pokud jde o porovnání plnění klimatizací nebo seřizování geometrie s prací autodiagnostika, tak porovnává neporovnatelné. Klimatizace nebo nápravy jsou pouze jedním z celků automobilů, ale elektronické řídicí systémy jsou v celém autě v každém celku a práce diagnostika vyžaduje komplexní znalost jak řídicích systémů, tak i všech mechanických celků, protože závada může souviset s obojím.

 

U diagnostika, který pracuje v takovémto prostředí, kdy jeho kolegové jeho práci ignorují a nevědomky i bojkotují a ničí, se musí nutně dostavit frustrace a vyhoření. Takový člověk má pak z pravidla dvě možnosti: buďto z takového servisu odejde někam, kde budou jeho znalosti a snaha řádně doceněny, nebo to vzdá a z diagnostiky bude dělat jenom to nejnutnější a jinak zůstane u klasické práce automechanika tak, jak je to léta zažité. Vím, že to ti jeho kolegové, které tady zmiňuji, nedělají schválně, aby mu škodili. Dělají to z neznalosti. Z neznalosti faktu, o kterém píši na začátku článku, a sice že auta už nefungují tak, jak bylo léta zažité, a s tím přichází i nutnost přítomnosti i jiných techniků, než je klasický automechanik, a také nutnosti umět zákazníkům vysvětlit, proč bylo hledání závady na jejich autě tak náročné. Těžko ale můžeme něco takového vysvětlovat zákazníkům, když to sami nepřijmeme a nepochopíme. To se pak budeme stále divit, jak to, že to u nás nikdo neumí a proč jsou ta auta tak složitá.

 

Celou tuto zoufalou situaci završí přijímací technik, kdy poté, co se tento diagnostik trápil několik dní s odhalením složité závady, předává vozidlo zákazníkovi se slovy: „Tak jsme vám to napíchli na ten náš počítač a máte to zase spravený.“ Tím dokáže přijímací technik dokonale pohřbít práci a znalosti diagnostika.

 

A jak chceme do takového prostředí dostat ty schopné techniky, ať už z řad odborníků s praxí, nebo absolventů škol se zájmem o tuto práci?

 

Bez nového myšlení to nepůjde

Opět zpestřím vyprávění dalším svým zážitkem. Mluvil jsem před časem s vedoucím z jednoho konkurenčního autoservisu a on mi říkal: „Člověče, mám tam teď kluka na praxi z průmyslovky a je fakt dobrý. On ti má o těch věcech takový přehled a jak to umí s tou diagnostikou, to nás v tomhle všechny strčí do kapsy. No on by u nás pak chtěl nastoupit, že by chtěl být ten diagnostik. No ale copak mohu takového kluka vzít? Co já bych mu dal dělat? Nemohu mu přece dávat jenom diagnostiku, vždyť by to ty ostatní štvalo. U nás dělají všichni všechno.“

 

Nevím, jak to nakonec dopadlo, ani nevím, co to bylo za hocha, ale myslím, že k vykreslení situace pro tento článek na tom tak úplně nezáleží.

 

Každopádně kdyby bylo v tom dotyčném servisu transparentně nastaveno, kdo má jakou funkci, nemusel by řešit problém, co by na to řekli ostatní kolegové. Navíc tam toho diagnostika evidentně potřebovali.

 

Základní praxe by měla být samozřejmostí

Souhlasím s tím, že by si každý, kdo nastupuje do servisu po škole, měl třeba na pár měsíců vyzkoušet všechny práce. Takže i začínající diagnostik by si měl projít přes klasické mechanické práce. To je v pořádku, ale musí být jasně dáno najevo, že po absolvování této průpravy na něj čeká práce, o jakou měl zájem, a k té jej směrovat. Nelze očekávat, že když přijmete zaměstnance do servisu a budete mu dávat měnit oleje a brzdy, že během toho „nějakou tu diagnostiku okouká“. Samozřejmě, zájem musí mít hlavně on, ale vy jej v tom musíte podpořit a práci, kterou chce dělat, mu zatraktivnit.

 

Jak jsem začínal

Vzpomínám si na svoje vlastní začátky. Odmalička mě zajímala auta a elektrotechnika. Vystudoval jsem tedy obor automobilová diagnostika, který byl tehdy novinkou v automobilových oborech a školy jej prezentovaly jako velmi perspektivní. Byl jsem hodně nadšený, bavilo mě to a těšil jsem se, až půjdu do práce.

 

Po škole jsem tak nastoupil do autoservisu a nadšeně jsem si představoval, jak se budu učit od starších zkušených diagnostiků a autoelektrikářů. Když jsem ale přišel první den do práce, tak mě rázem nadšení na čas opustilo. Poté, co jsem se tehdejšímu rádoby vedoucímu pracovníkovi zdvořile představil a nadšeně mu sdělil, jaký mám obrovský zájem o tuto práci a co bych chtěl všechno dělat a naučit se, on se jen mlčky zvedl ze židle a se znatelně otráveným výrazem mi pokynul, abych ho následoval. Zavedl mě ke stěně s kachličkami, ukázal na ni a řekl mi: „Ať je to tady do odpoledne čistý.“ <sem nekam prosim Ilustr dlazdice> Radost jsem z toho neměl, ale udělal jsem to. Kachličky jsem vyčistil a říkal jsem si, že mě třeba jen tak zkouší. Pak bylo podobných úkolu ještě několik, a nakonec i přes to, že jsem opakovaně avizoval svoje nadšení stát se diagnostikem, jsem byl přiřazen na pracoviště, kde se prováděly čistě mechanické práce a s elektronikou a diagnostikou tam bylo společného pramálo.

 

Chodil jsem se tak odpoledne po práci dívat na kolegy, kteří měli k diagnostice blíž, pozoroval jsem jejich práci a občas jsem jim mohl i trochu pomáhat. Nebylo ale jasně dáno, kdo to je a od koho bych se měl učit. Když jsem svým tehdejším nadřízeným říkal a připomínal, o jaký obor mám zájem, vždy mi odpovídali, že jsem moc mladý na to, abych si vybíral. Přitom nešlo to, že bych si chtěl vybírat nebo že by mi práce automechanika „nevoněla“, ale o to, že jsem chtěl dělat svůj obor. Přece když budete například vyučený cukrář a půjdete pracovat do restaurace s tím, že tam chcete péct dobré a vzhledné zákusky a dorty, také se vám asi nebude líbit, když vás pošlou třeba porcovat maso.

 

Můj sen stát se autodiagnostikem tak začínal mít velké trhliny a trvalo několik let, než se začaly rýsovat nové možnosti a naděje na změnu. Nyní už je situace u nás úplně jiná a já si svůj profesní sen už splnil.

 

Autodiagnostika v našem autoservisu

Když se na to podívám dnešním pohledem, tak to ani tehdejšímu vedoucímu pracovníkovi nemám za zlé, jak se zachoval k mladému klukovi, který měl velký zájem pracovat a učit se novým věcem. Nemyslím si, že by mi to dělal schválně. Měl to tak po léta zažité a o tehdy se rodícím oboru autodiagnostika neměl ani tušení. Můj příběh je docela starý a možná si někteří řeknete, že dneska už to takhle nefunguje, ale nenechte se mýlit.

 

Existuje spousta servisů, kde to chodí stále stejně jako tenkrát. Tehdy sice byla jiná doba v tom, že mladí lidé neměli tolik možností. Proto pokud jsem si chtěl svůj profesní sen splnit, nezbylo mi nic jiného než zatnout zuby, snažit se a být trpělivý. Pokud potřebujete a sháníte diagnostika, tak toto opravdu není ten správný způsob, jak ho získat.

 

Netvrdím, že mít dobrého diagnostika je spása pro celý chod autoservisu, ale pokud jej nebudete aktivně shánět a nebudete mu nabízet adekvátní podmínky, nemůžete se pak divit, že se bude i dál říkat, že v autoservisech nejsme schopní odhalovat závady a neumíme si poradit s moderními automobilovými systémy. A ti, kteří dělají dobrou diagnostiku a zakládají si na tom, budou mít smůlu, protože jich bude tak málo, že budou s těmi ostatními, jak se říká, házeni do jednoho pytle.

 

U nás v současnosti úspěšně provozujeme vlastní diagnostické centrum a lidé se zájmem o tuto práci mají dveře otevřené, samozřejmě stejně jako i lidé se zájmem o jiné pozice.

 

PF 2020

Protože jde o první vydání AutoEXPERTU v tomto roce, přeji čtenářům všechno nejlepší do nového roku, hodně zdraví štěstí a mnoho úspěchů nejen v práci, ale i v soukromém životě.

 

Zároveň bych chtěl poděkovat všem svým kolegům ve firmě, kde pracuji, za skvělé podmínky, prostředí a spolupráci a popřát autodiagnostikům bystrou mysl při odhalování závad a ostatním pracovníkům autoservisů pevné nervy.

 

<hlaska do textu (v zaveru clanku)>

Můj vzkaz začínajícím a budoucím diagnostikům: „Nevzdávejte to při prvních neúspěších a nepochopení. Chce to hodně práce a odhodlání, ale když u toho vydržíte, uvidíte, že to za to stálo.“