22 let na trhu autoopravárenství

Dvakrát ženským pohledem

Pokračování článku najdete v časopisu AutoEXPERT 9/2018.

 

PRO ZLOM:

Červená

 

Na aktuální téma

Rozhovor

 

Za AE se ptal: Jaromír Martinec

Foto: Archiv

 

 

PRO ZLOM:

Prosím rozhovor má dvě části – viz poznámky

Prosím nedávej otevírák a k nadpisu fota obou dam (vyber si) s popiskami:

 

Jarmila Trochtová

Eva Beerová

 

Nemůžu najít fotku Evy Beerové, nemáš ji prosím někde v podkladech – když se dělala brožura pro AutoEXPERTS Academy…. Ona tenkrát poslala hodně fotek. Kdybys neměla, hned pypej, sim

 

Ilustráky libovolně

                                                 

 

Dvakrát ženským pohledem

 

AutoEXPERT je díky svému zaměření typicky mužským časopisem, přesto v následujícím článku dostávají poměrně velký prostor hned dvě ženy. Chtěli jsme totiž připravit materiál k právě začínajícímu školnímu roku a tentokrát jsme se podívali na téma mladé generace jako takové a jejího fungování v dnešním světě. Oslovili jsme proto dopravní psycholožku s akreditací MDČR Jarmilu Trochtovou a školitelku Evu Beerovou a oběma dámám jsme položili několik otázek.

 

 

 

Začíná nový školní rok a do lavic zasedají nové generace studentů. Zdá se nám, jako by se prohlubovala mentální propast mezi generacemi teenagerů a generací středního věku. Tento fenomén tu byl vždycky, ale s nástupem moderních technologií se výrazně zrychluje. Jaký je Váš názor?

Jarmila Trochtová: Plně s vámi souhlasím. Dnes je u teenagerů slovo „inteligence“ spojováno výhradně se znalostí moderní technologie, nikoliv s všeobecnou úrovní znalostí nebo sociálními dovednostmi. Člověk, který nesleduje denně novinky na sociálních sítích, není „in“ a očima teenagera nežije.

Mladá generace marní čas na Facebooku aj. sdělováním svých pocitů, vzdechů a ve snaze vzbouřit se tradicím zapomíná na respekt, úctu i vlastní důstojnost. Tato generace si neumí poradit s problémy, neumí překonávat překážky, je mnohem zranitelnější než generace mladých v minulosti. Vzory pro dnešní mladé lidi jsou stále častěji podivné celebrity z reality show, často bez vzdělání nebo morálního kreditu. Kde jsou časy, kdy vzory našich teenagerů byli slavní sportovci, lékaři nebo vědci, kteří svůj život zasvětili studiu v zájmu rozvoje vědy, sportu, ve prospěch člověka? Kde jsou ušlechtilé cíle starověku – rozvoj těla i ducha současně?

A co čeština na Facebooku, dokonce i ve sdělovacích prostředcích? Kde je ten náš krásný jazyk, na nějž jsme kdysi byli patřičně hrdí? Jeho úroveň se propadá, moderní je užívání anglicko-českých zkomolenin,o pravopisných chybách v psaném textu ani nemluvě.

 

Tradiční pojetí inteligence na rozdíl od teenagerů představuje u střední generace stále ještě spíše schopnost zdravého selského rozumu. Člověk, který jej má, si umí poradit s většinou problémů i bez sociálních sítí – samostatně, kreativně a racionálně. Takový člověk má v sobě přirozenou úctu a pokoru k přírodě, k druhému člověku. Umí překonávat překážky, počítá s bouřemi a neúrodou a nehroutí se při prvním závanu větru (nevzdychá na Facebooku :-)). Takový přirozeně inteligentní člověk se celý život učí, s pokorou naslouchá druhým a každý kontakt i konflikt bere jako poučení a výzvu k vlastní změně a zlepšení sebe samého. Svou inteligenci rozvíjí v přímém osobním kontaktu s lidmi v reálném životě – moderní technologie nejsou jeho pán, ale sluha a pomocník k dalšímu rozvoji jeho dovedností. Jak jste na tom vy, milí studenti? Studenti, dámy, pánové – chcete být sluhou technologií, nebo inteligentním pánem vlastního života? 🙂

 

Eva Beerová: Ta propast mezi generacemi se prohlubuje odjakživa, bez ohledu na IT a moderní technologie. Je však jisté, že tím, jak se náš čas zrychluje, opticky se prohlubuje tato propast, to máte pravdu. Můžete na Facebooku sledovat třeba profil „důchodce“ Michaela Třeštíka a zjistíte, že jako čtyřicátník se zajímáte o moderní technologie asi tak o polovinu méně, o jejich ovládání a využívání nemluvě. Vždy jde jen o míru a vyrovnaný poměr mezi přínosem a ztrátou. A ta musí být minimálně 51 : 49 pro přínos. Ať je za přínosem budování osobního kontaktu investice časová, nebo třeba finanční. Zaplácáváte nudu sledováním balastu ve virtuálním světě nebo si rozšiřujete obzory, hledáte nové zdroje ověřených informací a vzděláváte se!? Vše může být v pořádku, pokud víte, kam a proč míříte, jakou efektivitu vám to přináší. A věk v tom nemusí hrát vůbec žádnou roli.

 

 

Často slýcháme, že dnešní teenagery zajímá jen virtuální svět sociálních sítí, nemají tah na bránu, nejsou zvyklí bojovat…Není to ale pouze důsledek naší výchovy a celkového nastavení společnosti, její orientace na ekonomické výsledky a malý důraz na tradiční hodnoty (morálku, rodinu)?

 

Jarmila Trochtová: Ano, převažuje tento trend v naší společnosti, viz odpověď na první otázku. Teenageři se mnohem méně hýbou, příjem potravy ale neomezují, ba naopak. Převzali velmi rychle západní styl stravování z fast foodů, styl života z filmů – visí očima na noteboocích, chytrých mobilech, nemají doma většinou žádné povinnosti než školu a domácí úkoly. A tak trpí mnohem více civilizačními chorobami – obezitou, skoliózou, alergiemi, psychickou labilitou, jsou málo odolní zdravotně i psychicky. Na každý problém najdou pilulku, o které slyšeli v TV nebo na sítích. Neumí sami posilovat svou odolnost aktivní prevencí, sportem, chozením do přírody, mezi lidi.

 

A ano, v tom všem jim pomáháme my rodiče. Chceme mít přece všechno – krásný byt, auto, luxusní dovolenou, luxusní děti s moderními technologiemi. A tak pracujeme a pracujeme a nemáme čas prostě jen BÝT SPOLU s našimi dětmi, povídat si s nimi o běžných starostech, společně doma pracovat a pak si užít spolu i volný čas. Dáváme děti co nejdřív do školek, pak do družin, na dovolené je svěřujeme animátorům. Urychlujeme jejich dospělost? Je pro nás pohodlnější užít si svůj vlastní klid a dát dětem do ruky moderní technologie, ať se na nic neptají, neobtěžují nás? Zapomněli jsme na vlastní dětství a krásné chvíle s rodiči nebo prarodiči, kteří nám ještě četli pohádky a učili nás v nich rozlišovat, co je a není morální? Co je slušné a nežádoucí? Ano, vidím v naší společnosti – přes moji dřívější pedagogickopsychologickou, dnes i dopravněpsychologickou praxi – hodně sobectví a bezohlednosti. A tu naše děti od školních let přejímají automaticky od nás, rodičů, prostou nápodobou.

Ruku na srdce – jak jsme na tom my sami? Myslíme na budoucnost a na to, že nám ve stáří dospělé děti naše sobecké chování a nezájem mohou vrátit? Jen penězi si jejich lásku ani úctu nekoupíme.

 

Eva Beerová: Naše životní zkušenosti, historie vůbec nám opakovaně přináší informaci, že vše je odrazem nás samých. V současném světě je opravdu leckdy obtížné se orientovat, oddělit tzv. zrno od plev. Sleduji tak často kolem sebe, jak je obtížné jen např. pro střední generaci žít plnohodnotný život a naplnit všechny role, které jsou jim přisouzené (rodič, životní partner, pracovník, občan atd.). Jsou to jedinci, kteří mají jistou životní zkušenost, a přesto tápou. Mají pocit, že selhávají, necítí se šťastní, jsou frustrovaní, nebo dokonce trpí depresemi. A co pak můžeme chtít od mladého člověka, kterému připravíte jako vstupní bránu do života neutěšené společenské poměry, nedostatek citového zázemí a jako návnadek přidáte internet!? Je lehké druhé kritizovat. Hledat ale empatické cesty, nést svůj díl odpovědnosti za nevyhovující stav, anebo se dokonce pokoušet nalézat funkční řešení, to už je opravdu majstrštyk hodný hrdiny. Neustále musíme v životě o něco zdravě usilovat, nikdy nemáme hotovo. Že máte hotovo, poznáte podle toho, že jste mrtvý. Všechno ostatní je život a radost z tvoření. Z tvoření, které přináší druhým. V tomto případě nenásilná, pomocná ruka mladší generaci. A až to uděláte, nezapomeňte, že je tu i generace starší, která to nemá jednoduché zrovinka tak.

 

Nyní k tomu zmíněnému postavení společnosti: připadá nám, že jsme v porevolučním směřování převzali spoustu zahraničních trendů a my jsme se dle ekonomky Švihlíkové stali kolonií, aniž jsme si to uvědomili. Výsledkem je, že jako národ hloupneme, stáváme se povrchními a konzumními. Nejlepší naše mozky pracují v zahraničí nebo pro zahraniční společnosti a většinová společnost degraduje. Vidíte tento posun podobně? A pokud ano, lze takový vývoj zastavit? Jaké má celá situace podle vás řešení? Co může jeden každý z nás z dlouhodobého hlediska udělat?

 

Jarmila Trochtová: Ano, vidím tuto situaci podobně. Už v první odpovědi na vaši otázku jsem se zmínila o pozici pána a sluhy – a to platí všeobecně. V životě mám šanci jako člověk i národ být sám sobě pánem a najít si ve společnosti podle toho vlastní místo na slunci – se znalostí svých handicapů i předností. Pak mám šanci se dále rozvíjet a zlepšovat svou prací a chováním podmínky pro život celé společnosti. Nebo se rozhodnu nemyslet a jen jednoduše odkývám nějakému silnějšímu nebo ukřičenějšímu sousedovi jeho názory a stanu se prostě sluhou. Nechám se vědomě manipulovat, vždyť přece mám pak svoje jisté, mám pohodu, klid. Jsme malý národ, a jak kdysi řekl zpěvák Karel Kryl, neumíme bohužel vychovávat ani tolerovat u nás vyspělé osobnosti. Ani třicet let po sametové revoluci jsme nezměnili předrevoluční trend – všichni jsou stále ještě odměňováni v průměru, kdo se tomu průměru jakkoliv vymyká, je vždy nějak „zvláštní“.

Naše kdysi věhlasné školství opět místo podpory originality vyhlásilo i n k l u z i všech typů žáků a je tu opět snaha jen po průměru. A učitelé nemají šanci pracovat individuálně s osobnostmi.

Já sama z praxe znám řadu osobností, které vedení firem nebo škol jako zaměstnance profesně šikanuje, likviduje, protože jako kreativní osobnosti ohrožují poklidné pozice svých nadřízených, přece profesní či morální převaha podřízeného se netoleruje!? A znám řadu osobností, které tato situace doslova vyhnala do zahraničí, tam se dnes spokojeně realizují – ve prospěch cizí země. Domů se vrátit nechtějí, protože v této cizí zemi požívají úcty, které se jim doma nedostávalo (a nejde jen o výši platu…).

 

Jak lze tento vývoj zastavit…? Pouze rozvoj morálky, podpora rodiny a ušlechtilých životních hodnot může tento trend zastavit. Není na to už pozdě? Neřítíme se sami do morální i lidské záhuby? Nesloužíme zlu? Mám za to, že odpověď je na každém z nás, na jednotlivcích. Když začneme sami u sebe s morálním a ušlechtilým chováním dle jakéhokoliv morálního kodexu, kterým kdysi bývalo např. desatero přikázání, máme šanci změnit svět v lepší. Nemusíme jen nadávat na druhé, ale stačí být sám aktivní, najít v sobě sílu ke změně a jasné komunikaci s okolím. Prostě být sám sebou a vyzařovat ze sebe ušlechtilé cíle… Jedno přísloví říká:

Dělej dobře, bude ti dobře. Dělej zle, bude ti zle. Je to tak jednoduché a pravdivé.

 

Eva Beerová: Univerzální řešení často selhávají všude. Vždy je třeba hledat zdravý kompromis. V podstatě jsem vám na vše odpověděla v předchozích odpovědích. I přesto tedy: ano, vše je v pohybu, vyvíjí se a vývoj prostě nezastavíme. Přicházejí pro nás jako lidstvo, které se enormně v posledních cca 80 letech znásobilo, nové a náročnější výzvy. Není to jen potíž Česka. To je naopak stále díky jistým historickým danostem v jakémsi poklidném závětří. Máme zde takových možností, velký potenciál. Kdybychom chtěli, máme prostor a čas se připravit, poučit se z chyb ostatních zemí, kde je díky jejich otevřenosti rychlost trendů poněkud zrychlenější. Je velmi důležité pro každého jednoho, aby se zajímal, dával si získané informace do souvislostí, aby přemýšlel. A udělat další krok a pokoušet se vystupovat ze své ulity, komfortní zóny. Kdyby tohle činil i jen každý druhý z nás od zítra, to bychom zírali, jaký vývoj by nastal. A jaký vliv by měl na naši mladou generaci. Stačilo by tak málo. Vše máme na dosah, ale ruku natáhnout musíme každý sám.

 

Nechci, aby tento rozhovor vyzněl příliš pesimisticky. Jaká vidíte naopak pozitiva tohoto stavu?

 

Jarmila Trochtová: Vše plyne, jak říkali kdysi staří Řekové. Že se prostě všechno někdy přejí a nastane čas změny. Věřím ve změnu chování silných jednotlivců, kteří začnou ve společnosti šířit morální hodnoty a získají pro ně kladnou odezvu. Negativní atmosféra ve společnosti je už tak velká, že lidé touží po změně.

Jedna studentka mi dala krásnou odpověď na vaši otázku. Řekla mi: „Paní doktorko, té špíny, závisti a špatností v novinách, na sítích, v rodinách i firmách už je u nás tolik, že se to nedá poslouchat, vydržet ani tolerovat. Čeho je moc, to je už nemoderní. Já, moje rodina a moji kamarádi chceme být jiní – slušní, protože TO je originální a moderní! Zatím je nás málo, ale to se poddá…“

 

Eva Beerová: Nejsem nadšená ze současné světové situace. Dokonce jsem nekompromisní kritik našich poměrů. Ale celá naše současnost je ohromná a zajímavá výzva. Právě díky již zmíněným moderním technologiím může mít naše aktivita tak dalekosáhlý dopad. Je to paradox naší doby. Můžeme tolik a děláme tak málo. Potřebujeme však jen čas dozrát, dopadnout blízko ke dnu, aby bylo od čeho se odrazit. Konflikt je obecně výborný generátor změn. Tak mu teď dáváme možná jen více času, než by bylo potřeba. Už nyní je ale možné pozorovat, kolik zdravého a života schopného pomalu vzniká a přispívá kvalitě života. Ať jsou to jedinci, občanské iniciativy nebo celá sdružení. Jsou to zárodky nové doby a není jich málo. Je na každém z nás, za jak dlouho se přidáme, do té doby osobního startu a vědomého rozhodnutí budeme šidit především každý sám sebe.

 

Zpátky ke školství. Co byste vzkázala učitelům i studentům (v našem případě učitelům i studentům automobilních škol) na začátku školního roku?

 

Jarmila Trochtová: Automobil znamená ve volném překladu z latiny SÁM SE HÝBAT. Studenti vašich škol mají pomáhat automobilům, to je rozhýbat je k samostatnosti. A učitelé zase mají rozhýbat studenty ke kvalitní odborné práci. Vy společně můžete rozhýbat celou naši společnost k pozitivní změně.

Přeji proto jak učitelům, tak žákům, aby se každý z nich snažil pracovat i vzdělávat se s co největší láskou, opravdovostí a nasazením. Aby je práce i škola bavila a stali se nadšenci, kteří „rozhýbou“ nejen automobily, ale i lidi ve svém okolí k něčemu podobnému.

Aby také rozhýbali v sobě kromě pracovního nadšení i lidskou slušnost a morálku a užívali si života s pravidly fair play. Aby nečekali jen snadný život, rychlé bohatství, ale aby vlastní bohatství nalézali schopností houževnatě překonávat překážky technické, pracovní i ty osobní.

Žijte svůj život naplno, buďte pravdiví a staňte se pány svého života, pány nad vším virtuálním, technickým, nesmyslným. Říkejte jasně NE každé špatnosti, zášti a negativismu. Vy sami tvoříte tuto společnost a atmosféru v ní. Pedagogové i teenageři, já věřím ve vaši sílu a schopnost rozhýbat svět k pozitivní změně.

 

Eva Beerová: Buďte k sobě vzájemně laskaví, trpěliví, snažte se nacházet cesty jeden ke druhému, porozumět. A buďte především fair sami k sobě. Pokud jsme neupřímní a nevstřícní sami k sobě, co potom můžete očekávat od druhých!?

 

PRO ZLOM: Hlasky do textu:

 

HLASKA 1:

Neustále musíme v životě o něco zdravě usilovat, nikdy nemáme hotovo. Že máte hotovo, poznáte podle toho, že jste mrtvý. Všechno ostatní je život a radost z tvoření.

 

HLASKA 2:

Věřím ve změnu chování silných jednotlivců, kteří začnou ve společnosti šířit morální hodnoty a získají pro ně kladnou odezvu. Negativní atmosféra ve společnosti je už tak velká, že lidé touží po změně.

 

HLASKA 3:

Dnes je u teenagerů slovo „inteligence“ spojováno výhradně se znalostí moderní technologie, nikoliv s všeobecnou úrovní znalostí nebo sociálními dovednostmi.

 

 

PRO ZLOM: sem prosím čáru jako ukončení rozhovoru a pak ještě pokračování:

<M>Rakousko je více generačně provázané…

Eva Beerová od nás dostala ještě jednu otázku navíc:

Působila jste jako školitelka manažerských dovedností a znáte velmi dobře prostředí českých firem. Zároveň ale již několik let žijete v Rakousku. Můžete porovnat stav obou společností z pohledu vztahu generací, společenského hodnotového žebříčku, občanské angažovanosti… Jaký důraz klade rakouská společnost na vzdělání?

Je nelehké se při takovém srovnávání vyhnout jistému paušalizování, které vede nevyhnutelně ke zjednodušování a tak i logicky k chybám. Přece jen se tedy pokusím. Díky tomu, že jsem vyrůstala do mých dvaceti let na malém středočeském městě, potom do svých čtyřiceti let v našem hlavním městě a následují čtyři roky rakouského, srovnatelného maloměsta s mým rodným, mám jakousi podobnou výchozí pozici.

Rakousko je rozhodně proti nám o něco více generačně provázané. Hraje tu svou roli nejen křesťanská víra (i když nijak překotně), ale především návaznost na rodinné dědictví. V lidech je více úcty a pokory, respektu a slušnosti k druhému. To se přenáší automaticky z rodiny do širší společnosti. Oni nejsou lepší nebo horší než my, oni si jen tu úctu a respekt prokazují v denním kontaktu. Děkuji si, všímají si, uvědomují si. Opakovaně jsem se setkala s tím, když jsem se ptala na smlouvu ohledně podnájmu, práce, pak další práce, že „ano, smlouvu mi dají, jestli ji potřebuji, ale přece na co to psát, když jsme se domluvili…“. Když se chci po Česku někde jistit, často mi zní v uších věta, kterou jsem v Rakousku opakovaně slyšela: „Jak bychom tu žili, kdybychom si nevěřili!?“ Často se v Česku setkávám s takovým zkráceným myšlením, které má však rychlý zpětný dopad. A my pak říkáme, že tu máme blbou náladu. Ale vyprávět malé pozornosti dennodenního rakouského života, které vydají na to, čemu se říká radost ze života nebo kvalita života, by bylo na pěknou knížku. A ujišťuji vás, že nic z toho by se nedalo měřit eurem.

Rakousko přijalo přes sto tisíc uprchlíků. V našem čtrnáctitisícovém městečku jich žilo 380 přes 1,5 roku. Ani jednou jsem se necítila ohrožená, nemusela začít zamykat auto nebo zavírat okna v přízemním bytě. Přibylo zvláštních a nových situací díky novým příchozím a jejich návykům. Hrany se ale na obou stranách rychle obrušovaly a zejména rakouská vláda díky novým, rychle přijatým zákonům dostávala situaci pod kontrolu a tak dodávala lidem postupně klidu v leckdy i oprávněných obavách. Umíte si představit, že jdete na den otevřených dveří se zájmem a dobrovolně do azylového domu a tam potkáte stovku svých nejbližších rakouských sousedů všech společenských žebříčků, kteří mají snahu nějak usnadnit příchod cizím lidem, kteří přišli do jejich země?

Za svou českou rodinou jezdím domů asi 380 km. Často mám ale pocit, že je to 380 světelných let a je mi to moc líto. Rakušané jsou opatrní, ale nejsou tak plni předsudků, nedůvěry, vnitřní nespokojenosti a nesebedůvěry. Ten upřímný zájem o druhé, odpovědnost a respekt sám k sobě logicky provazuje pak celou širší společnost.

Vzdělání je v Rakousku ceněné, zejména i proto, že na studenty jsou opravdu kladeny nároky. I samotný vzdělávací systém je více provázaný s praxí. 80 % žáků základní školy vyzkouší jako náhradu za poslední ročník polytechnickou školu. Takovou formu praktického oboru, který následně studují nebo se rozhodnou pro změnu. V každé mé práci jsem se také poznala s pozicí „lehrling“. Učeň na kuchaře nebo prodavače, který pod vedením tuto práci vykonává v ostrém provozu a na dva měsíce v roce se vrací do školní lavice za teoretickou částí a zkouškovým obdobím. Tito mladí lidé jsou pak po maturitě nebo učňovských zkouškách plnohodnotnými články pracovního týmu. V Česku jsem se setkávala běžně na přijímacích pohovorech s tvrzením manažerů, že nikoho po škole nechtějí, protože tenhle dvacátník – pětadvacátník nemá žádnou praxi a kdo se s ním bude léta babrat. Smutný kruh.

Moc se mi také líbí podpůrné vzdělávací projekty současného rakouského spolkového prezidenta. Momentálně soutěží malí Rakušánci v celostátní soutěži, která je zaměřena na oblast dějin a historii Rakouska. Vychovávají je tak a vzdělávají opět v praxi, v osobních zážitcích a prožitcích, na kterých se člověk nejlépe naučí a ještě se pobaví. Rozhodně nepatří rakouský vzdělávací systém k nejlepším na světě, ale i tak by nás mohl mnohdy inspirovat.